Dopis Milošovi, dopis Karlovi

Pane prezidente, ústavní činiteli

píšu Vám, že lidi v ČR snad úplně zapomněli

na Vaše urážení, lži, lidí ponížených,

ve Vaší vládě sračky, rozkrádačky,

pár skoro zavražděných...

Nevím, v co lid dnes doufá,

asi v Káťu a Šloufa

A nám ostatním nezbývá

než jaksi jinak doufat...

To Vy nepochopíte,

Vy přece už vše víte.

Já vím aspoň to jediné

vy to nezachráníte...

Pane prezidente,

svědí mě obě pěsti

pro toto zvonili kdysi  tilidi... klíčema na náměstí...

Pane prezidente, lidi stěžujou si

že jim podražili pivo, sálámy a trolejbusy

i poštovní známky i bločky na poznámky

i telecí plecko i Německo,

pořád jen samý: „Řecko!“

A kašlou na morálku, na pravdu bez ustání,

hlavně ten pravdoláskař ať nám tu nezaclání...

Obracím se na Vás slovy svého doktora:

za něj a za národ prosím

už né aligátora.

-------------------------------------------------

Já měl radši pána, co zůstal o krok vzadu

a jeho bych se zeptal a požádal ho občas radu:

Já su nějakej Pavel, moje žena Lenka,

my jsme chtěli na Hradě Vás, knížete Schwarzenberga...

Celých dvacet pět roků, nebylo úplně v cajku,

jenže teď od nuly, chci slyšet Zděnkovu bajku.

Chci lidem vrátit humor bez bláta, urážení,

naději, pokoj, klid, bez navážení...

Pane Schwarzenbergu, dík za naše české plémě,

že jste do toho šel a dneska naděje je pořád ve mně.

Vy mě pochopíte, 

Vy v to, v co já věříte,

Vy to pochopíte

Vy to pochopíte

Vy cosi navíc víte...