Brainstorm maroda

Začínám již druhý týden, a sice druhý týden - úplně out. Pozitivní je ta lekce pokory. Ani ne tak z toho, že bacil po Tobě šlape a nebere si servítky, třebaže sis myslel, že jsi voják a kdejakou virozku do té doby přecházel.... Ale i z toho, že tak nějak ten svůj svět nemáš pod kontrolou. Tedy svět svůj a ani ten jejich. Tento svět. Dusíš v sobě pocit nenahraditelnosti. Až najednou ho neřešíš. A seš rád, že seš. Dost rád. V práci zástup, v rodině jen to nejnutnější, funíš a funíš. A zase do postele. Pokora, že nemáš v rukou svět, teda jakoby máš, ale ten zaběhlej nemáš, v tom je ta pokora; že svět okolo pod kontrolou Tvojí není ani možná jindy, kdy si myslíš, že pod kontrolou je a přeceňuješ pak vlastní zodpovědnost a někdy se stresuješ až tolik zbytečně. Ale slunko vyleze i tak. A pak zase zaleze. Ať je jak chce. Jedině režim Ti dává pocit kontroly. Od jídla k jídlu, od holení k holení, od dávky ATB k té další. Dobře, tak od modlitby k modlitbě. Ale není i toto modlitba? Není to všechno Tvoje malé v Tobě a bez řízení světa kolem, není to šancí? Šancí se usebrat? Sebrat? Modlitba je přecí žít s Bohem. A najednou, jo, v tom mým světě je Bůh. Ať si svět maluju. Nebo nemaluju. Je tam. Tady. Tady tam. Někde uvnitř. U mě. Ve mě. Se mnou...Dobrou...