Půst jako cesta

Vždycky to byl jakýsi stres. Odmalička. Ale ne ve zcela negativním smyslu, od každého druhu stresu troška. Jakýsi barvitý stav duše. Napětí. Něco podobného jako když se máte vydat na dovolenou na druhé straně republiky. Přemítáte kudy, aby auto bylo v pořádku, abys řízení zvládl, abys k cíli dorazil. Takové to šimrání, možná cestovní horečka. 

Těšení a nejistota. Ale přitom vše vlastně jistota. Vždyť vím, kam jdu a hlavně proč tam jdu. Ani přehuštěné ani prázdné pneumatiky. Tak nějak akorát. Či se tomu blížit. Nemyslím tím být průměrný, ale být svůj. Dát si na čas, sáhnout si na dno s vědomím, že jsou věci, které ovlivnit mohu a které ovlivnit nemohu a zbývá mi jen jediné, odevzdat trampoty tam někam k červánkům, do bezpečí a věřit. Věřit, že pokud je dobrý start, k cíli zkrátka dorazíme. Jen pozor cestou. 

Nikdo z nás neví, kde, v které části cesty se nachází, ale cíl ví, cíl tuší. Je důležité vědět, že je člověk částečně na cestě a občas si uvědomit, že si myslel, že je na cestě, ale ve skutečnosti na ní není. Totiž je, ale sešel. Spadl, zřítil se. Vstávej!

A nebo ještě víc zpátky - minimum cestovatele je mít sbaleno na cestu. Na tu cestu, o níž víme, kam vede, ale nevíme, v jaké její části se nacházíme. Takže mít sbaleno na cestu...

Máš sbaleno?