Boží spravedlnost

Je to jistě náročné teologické téma, téma Boží spravedlnosti. Já bych se však chtěl ve světle tohoto tématu podělit s vámi o myšlenky, které jsem před pár minutami nasbíral po téměř hodinovém rozhovoru s jedním moudrým knězem (nikoliv před pár minutami, článek jsem psal již dříve a vložil jsem jej sem  po objevení níže zveřejněného videa znovu, proto tento časový údaj neodpovídá skutečnosti). Ujistili jsme se v detailech, které jsem zachytil už kdysi dříve - třeba o, tom že apoštolové nebyli zbabělci, kteří zdrhli a proto nebyli pod křížem, ale nebyli tam prostě proto, že na popraviště dospělí chlapi nesměli (Jan byl v podstatě ještě kluk).  A že když Ježíš povolal apoštoly, že tím neničil rodiny - apoštolové měli  svoje ženy stále. A taky že v příběhu o cizoložné ženě je krásně ukázáno na diskriminaci žen té doby. Popovídali jsme si o dojmech z děkanátního setkání, o výstavě Bodies, na které tento kněz k mému překvapení jel (a vyprávěl zajímavé, zde nabyté anatomické poznatky, a taky povídal o tom, jak tam zašel právě proto, že se to strašně nedoporučovalo), až jsme velkými skoky skončili u Boží spravedlnosti.

Někdy i já uvažuji nad tím, jak je to se vztahem svátosti smíření a eucharistie. Nemělo by se to snad až tak moc propojovat. Nemůžeme si myslet, že si půstem nebo zpovědí u Boha cosi zasloužíme. Nebo že ho udoláme v ukecané "modlitbě". Boží spravedlnost přeci není automat, kde se hraje na "něco za něco". V evangeliu máme v chrámu farizeje, který vše koná, jak má, "modliky modliky" a říká tím vlastně Bohu, že jsou si fifty fifty. Ale to je právě hloupost. Pak přichází celník, který okrádal lidi, bije se v prsa, lituje hříchů. Možná tehdy v tom chrámě nad sebou brečel jako malý kluk. A je to právě tento hříšník, o kterém evangelista říká, že odešel ospravedlněn! Toto je logika Boží pravedlnosti. Milost. Milost, kterou si nejde ničím zasloužit. Ani zpovědí, ani půstem. Ničím.

Bůh je tu především pro nás - i když by mohl být i bez nás lidí (a to i byl) - a logikou Jeho spravednosti je skutečně neustálá milost. Bez něj žít nedovedeme (jak se zpívá v tři sta jedničce). Stále nás volá na Jeho cestu, když se touláme kdoví kde jinde. A vždycky nás přijme s roztaženou náručí jako otec své marnotratné syny a dcerky. A jak se to říká, že spravednost bude až na věčnosti? Jenom to ne! Kdyby to měla být spravedlnost po našem, tak to tady můžeme rovnou zabalit, protože bychom byli trestaní všichni. A pořádně. Nejen Starý zákon (tam je to extrém), ale trošinku i Nový je prosázen lidským pojetím spravedlnosti. Jenže Novému zákonu k tomu kraluje z dřeva kříže Ježíš Kristus, který nás Božímu zákonu učí znovu a znovu: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40) My můžeme něco udělat pro Boha, ale nepřímo. To, že budeme dobří k sobě navzájem,  že budeme zkrátka dobří k lidem kolem sebe. Svatý Pavel k tomu v listu Koritanům (15,10) píše ohromující: "Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou." O tématu Boží milosti hodněvpíše i současný papež Benedikt XVI. ve své slavné knize Úvod do křesťanství. O Božím milosrdenství je vlastně celá Bible a tisíciletá křesťanská teologie.

Pokud se k Bohu budeme chtít stále znovu a znovu vracet přes všechny ty naše nedokonalosti a pády, tak Mu jednou budeme ještě víc vděčni než jsme teď. Vděčni za to, že logika Jeho spravedlnosti je úplně jiná než ta naše.