Život je hra, hrej ji. (Matka Tereza)

Deus Caritas est

DEUS CARITAS EST

Úvod

Velmi hluboká encyklika současného papeže Benedikta XVI. trefně reflektuje otázku naší doby. Téma, které v minulosti, dnes i zítra je a bude velmi aktuální. Je to právě láska, která je křehká a mocná, které je ve všech kulturách tolik potřeba. A je to právě láska, která je tak často zneužívána, jejíž pravý význam se ztrácí v sobeckosti, v nezřízené sexuální bujarosti a konzumním egoismu. Svatý otec velmi citlivě přistupuje k jednotlivým projevům lásky v naší společnosti. Dotýká se chápání slova „láska“ i poslání církve v dnešní době. „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“[1] Encyklika začíná právě těmito slovy Písma, které dosvědčují, že Bůh sám je láska. Že je to slovo Boží, které nás vede po jejích cestách a ukazuje nám její pravý předmět, smysl a cíl.

Jednota lásky ve stvoření a v dějinách spásy

Jak jsem již zmínil, slovo láska je v dnešním světě velmi zneužívaným pojmem. Pod slovem láska si představujeme mnoho nestejných pojmů, výrazů. Přece jen se ale vždy týká vztahu. Jak chápat lásku? Je to láska mezi manželi, milenci, je to láska k potřebnému, která se projevuje pomocí a sebedarováním? Je to pouhý cit, který rychle vymizí nebo sexuální pud? Staří Řekové rozlišovali tři termíny pro lásku, a sice éros, filia a agapé.[2] Érotem rozuměli lásku, která nevzniká z přesvědčení ani z rozumu, ale z citu, náhlého vzplanutí. Agapé přejali i autoři Nového zákona pro vyjádření lásky, která nehledí jen a jen na sebe. Je to podstatný prvek pravé blíženecké lásky. Věděli však, že bez érotu, bez schopnosti přijímat, bez schopnosti snoubit tělo i duši v harmonický celek sloužící Bohu, se ztrácí význam lásky. Středověké církvi se vytýká (a často právem), že nebyla schopna se s touto otázkou vyrovnat. Tělo bylo odsouzeno jako něco nežádoucího pro duchovní rozvoj člověka. Avšak již ve Starém zákoně čteme o milujícím Bohu, který si vyvolil Izrael za svůj vyvolený národ. Zde právě encyklika odkazuje na prvek érotu, Bůh miluje člověka, v Novém zákoně Ježíš Kristus vystupuje s univerzálním pojetím lásky. Éros je počáteční stav zamilovanosti, slast z toho, že jsem obdarováván a tato forma lásky do vztahu přirozeně patří. Dnes se však často zvrhává jen do stavu právě oné biologické aktivity, která hledá jen ukojení vlastních potřeba na úkor druhého.

Křesťanské agapé, láska k bližnímu se neomezuje jen na milence nebo své oblíbené přátele. Ježíš přece praví, abychom milovali i své nepřátele a za ně se modlili. Pokud povýšíme a pak také zneužijeme éros, stává se z něj pouhý cit, který rychle vymizí, který hledí na to, jak uspokojit své tělo. Máme snoubit prvky lásky podle Boží vůle. Pravý příklad tohoto jednání máme v Kristu. Ve vztahu k bližním se pak také odráží náš vztah k Bohu, což platí i naopak. Od počátku dějiny spásy dosvědčují, že „člověk žijící ve věrnosti jedinému Bohu zakouší sám sebe jako někoho, kdo je Bohem milován, a odhaluje radost v pravdě a spravedlnosti, radost v Bohu, která se stává jeho nejzásadnější radostí.“[3] Pravá láska, křesťanské agapé, je sebedarováním, je to láska, která nečeká nic nazpět, jak píše svatý Pavel v listě Korinťanům. Ježíš nám dává příklad a propůjčuje se nám v trvalém aktu lásky v eucharistii. Ježíš opravdu přináší nové, řekněme, revoluční přikázání lásky, kdy svůj svatý příklad dovršuje na kříži, kdy se modlí za své trýznitele.

Encyklika se dotýká věci s tím související. Bůh nám dává příklad ve svém synu, abychom tak jednali i my. Jak však můžeme milovat Boha, kterého nevidíme, když nedokážeme mít rádi bližního vedle sebe? Jestliže se však budeme snažit milovat své nejbližší i své nepřátele a prohlubovat svůj vztah k Bohu, pak se náš vztah stane živým, naše smýšlení se sjednotí. Idem velle atque idem nolle – chtít totéž a totéž také odmítat.[4] Hluboký vztah k Bohu i bližním se projevuje souzněním, otevřenýma očima k jeho potřebám. Nejedná se o nějaké příkazy zvenku, ale o přikázání lásky, které vychází z Boha a z našeho svědomí, Božího hlasu v nás. Je to Bůh, náš nebeský otec, který si nás zamiloval jako první a my na jeho nesmírnou lásku odpovídáme. Vztah není láskou, pokud jsou naše pohnutky pouze korektní, jen podle pravidel a příkazů. Láska se stává láskou teprve tehdy, když druhému vycházím vstříc. Vztah k bližnímu se naplňuje vztahem k Bohu, a právě i v eucharistii. Blahoslavená Matka Tereza z Kalkaty čerpala svou schopnost milovat právě ze setkání s Pánem ve svatém přijímání. „Pokud jsme sjednoceni s Pánem, jsme sjednoceni se všemi ostatními, kteří ho přijímají,“ ukazuje encyklika na podstatný sociální rys křesťanského učení.[5] „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“[6]

CARITAS, Uplatňování lásky církví, „komunitou lásky“

Jestliže byla zmíněna jednota těch, kteří přijímají Krista ve svátosti, musíme mít na paměti, že křesťanské sociální učení se vztahuje na všechny lidi beze zbytku. Ježíš vzal na sebe přece hříchy celého světa. Je úlohou církve, úlohou nás, věřících katolíků, abychom budovali vztahy s věřícími ostatních církví a náboženství i s nevěřícími. Uplatňování principů lásky bylo vždy velkým úkolem církve. Přináší sociální učení, které se liší od pojetí marxismu i ostatních ideologií. Církev si je vědoma, že lásky bude potřeba vždycky, i v té nejspravedlivější společnosti. Charitativní dílo bylo organizováno již v prvních staletích. Stojí za zmínku například fakt, že již ve 4. století vznikala v Egyptě tak zvaná diakonia, tedy instituce, která zodpovídala za charitativní aktivity při klášterech, za projevy lásky (caritas). Úkol církve je tedy trojí: zvěstování Božího slova (kérygma-martyria), slavení svátosti (leitúrgia) a služba lásky – caritas (diakonia). [7] Ve službě lásky se zcela konkrétně dostáváme k poselství této kapitoly. Církev překračuje hranice a dává se všem lidem, i těm, kteří jsou mimo církev. Almužny, dary a pomoc potřebným jsou od počátku hlubokým projevem lásky křesťanského sociálního učení. V konfrontaci s marxismem se ukazuje podstatný rozdíl v chápání spravedlnosti a lásky. Komunisti odsuzují skutky lásky (caritas) jako něco, co podporuje rozdíly mezi bohatými a chudými. Marxisté chtějí revoluci a spravedlivou, rovnostářskou společnost.

Jak bylo zmíněno na začátku, i v té nejspravedlivější společnosti budou potřební. I v té nejspravedlivější společností bude zapotřebí lásky. Benedikt VI. upozorňuje také na to, že je třeba odlišit spravedlivé uspořádání společnosti a projevy lásky – caritas. Úkolem státu samozřejmě je, aby zabezpečil spravedlnost, mír a solidaritu. Zde však začínají společné body s pojetím lásky. Charitativní činnost nesmí být politická, nesmí sloužit žádné ideologii. Avšak tehdy, kde jde o dobro bližních a pomoc potřebným musí tyto složky spolupracovat. Bezprostřední působení lásky (caritas) je úkolem pro laiky, kteří ve svém každodenním životě prokazují dobro a lásku lidem kolem sebe. Je třeba demokratické společnosti, která dává prostor aktivitám, které umožňují občanům, aby se zapojili do pomoci potřebným a do společenského života vůbec. „Církev nikdy nemůže být nikdy zproštěna úkolu uplatňovat lásku (caritas) ve formě organizované aktivity věřících.“[8] Na příkladu milosrdného Samaritána nám Ježíš ukazuje, jak má náš projev lásky konkrétně vypadat.

Dnes se velmi často daří spolupráce státu a církevních institucí, což je velmi dobře. Charita nemá svou činnost vykonávat s úmyslem zisku, ale pro pomoc ostatním. Stát se jí k tomu snaží vytvářet podmínky. Nová doba přinesla nové potřeby a touto cestou reagoval také Druhý vatikánský koncil. Církev se musela více otevřít světu. Přiblížila se lidem církve i lidem nevěřícím. Všichni jsme přece Boží děti a bez pomoci bližních se nedokážeme obejít. V případě charitativních organizací je právě úloha víry a pomoci spojena v celek. Pracovník charity chce pracovat pro druhé a zároveň se tak chce přiblížit Bohu, chce mu takto sloužit. Stává se pokorným a prohlubuje svůj duchovní život. Avšak jen tehdy, pokud se tato činnost nekoná jen pro službu samotnou, ale v pokoře službou Bohu. Potom se stává modlitbou, oslavou Boha. A jsme znovu na začátku encykliky, kde se píše o tom, že pravá láska proniká celého člověka. A že příkazy, ale i činy bez lásky, bez sebe-dávání nejsou láskou. Třebaže jsou jeho aktivity dobré, stává se pak člověk strojem, který v konečném důsledku nedokáže odlišit věci důležité od těch méně důležitých.

Papež také citlivě dodává, že máme Bohu přednášet své prosby i v těch chvílích, kdy se nám zdá, že nás neslyší. Když se nám zdá naše činnost pro druhé jako neúčinná, když se sami potýkáme s vlastní slabostí, nebo na nás doléhají nespravedlnosti a utrpení tohoto světa. Zmiňuje velmi živá i aktuální slova Jobova: „…Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. Bůh naplnil úzkostí mé srdce. Všemocný mě naplnil hrůzou.“[9]

Benedikt XVI. Tím ukazuje na rozdíl a přece stejnost lásky-caritas a lásky-agapé. Caritas je především čin, který vychází ze vztahu s Bohem. Láska k bližnímu. Agapé je láska k Bohu, přebývání v něm. Ovšem pouze čin bez lásky nestačí. Velké příklady lásky máme v dějinách ve svatých všech dob. Obrovská novodobá osobnost Matky Terezy nebo sv. Augustin, který v souvislosti s výše zmíněným problémem „Boží nepřítomnosti“ praví: „Kdybys ho pochopil, nebyl by to Bůh.“ A mnozí další. Boží slovo nám dává zakusit praktickou zkušenost lásky ve vztahu k bližním. Ježíš říká: „Byl jsem nahý, a oblékli jste mě…Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“[10]

Stále novým povzbuzením pro nás křesťany je vzor nejsvětější Matky Páně, Panny Marie, která nese svůj život v odhodlání sloužit. „Jsem služebnice Páně…“Říká na Boží výzvu. Marie, která nesla s Ježíšem, svým synem utrpení, se setkává s trpícími i dnes. Přimlouvá se za nás všechny u Boha. Je to právě ona, která je velkým příkladem pro nás všechny. Sloužila své příbuzné Alžbětě, pomocí bližnímu se oddala Bohu. Nevyčerpatelný pramen lásky, který v ní poznáváme, bude stálou inspirací pro ty, kteří chtějí žít s Bohem, kteří svůj život s Bohem chtějí nést také ve službě druhým. Náš život má být životem lásky. Tak, jak nám to ukázala panna Maria. Maria bude vždy nevyčerpatelným zdrojem motivace a síly, pokory, obětavosti a lásky pro zdravotníky, sociální pracovníky i všechny pracovníky v pomáhajících profesích. A pro všechny ostatní, neboť život nás všech má být službou Bohu a službou našim bližním. Panně Marii se svěřuje celá církev v modlitbě:

„Svatá Maria, Matko Boží,

tys darovala světu pravé světlo,

Ježíše, svého syna – Syna Božího.

Ty ses bezvýhradně odevzdala

Božímu povolání,

a tak ses stala zdrojem té dobroty,

která prýští z Něho.

Ukaž nám Ježíše. Veď nás k Němu.

Uč nás poznávat a milovat ho,

abychom byli schopni

opravdové lásky

a uprostřed žíznícího světa

byli pramenem živé vody.“[11]

Závěr

Tato encyklika je velmi jemné, pochopitelné a přitom velmi hluboké vyjádření lásky. Je vhodná pro každého, každý se dnes potřebuje ztišit a najít znovu svoji tvář. A v modlitbě též prohlubovat svůj vztah k Bohu, k sobě i bližnímu v lásce a dobrých skutcích. Aktuální otázky řeší Svatý otec v jednotě s Písmem a učením církve a přesto kniha není přehnaně teologizující, je určena opravdu všem. Je psána srozumitelným jazykem a je jasnou a konkrétní odpovědí těm, kdo hledají v dnešním světě pevný bod, o který se mohou opřít.



[1] čl. 1

[2] čl. 3

[3] čl. 9

[4] čl. 16

[5] čl. 14

[6] 1 Kor 10, 17

[7] Srov. čl. 25

[8] čl. 29

[9] Job 23,3.5-6.5-16

[10] Mt 25,36.40

[11] Čl. 42

 

Literatura: ENCYKLIKA Deus caritas est nejvyššího pontifika Benedikta XVI., Praha 2006, s. 63. Překlad C.V. Pospíšil

 

Zobrazeno 1310×

Komentáře

Pavel Husák (yetti)

v prohlížeči exploreru mně to blne, doporučuji na tento článek mozillu, kvůli odkazum

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková