Jako bych tam byl

Procházím pečlivě řádky ve Skutcích, Lukáš je napsal krásně lidsky. Je to ten každopádně ten autor, který píše evangelium a Skutky. Fascinuje mě jeho velmi časté používání smyslových sloves. Cítili, viděli, slyšeli...

Včera jsme na společenství probírali tyto verše právě ze Skutků (Sk 2, 14--36) a já měl za úkol je uvést. Není to vždy jednoduché, protože při meditování Písma člověk odhaluje kousek své spirituality, což je něco silně intimního, takže mi vyhovovalo, že nás tam bylo pár. Ale píše se o tom lépe, tedy pokud se podaří to nějak poskládat do slov, což je asi dost často rovněž trablem, ale i o důvod víc, proč mne Bible, Slovo Boží a slovo lidské, tak oslovuje.

Většinou se v meditování nad textem jede hned "co nejhloubš", ale tady je to jinak, pisatel Skutků zachytil ty silné okamžiky po Seslání tak barvitě a živě, že mi přišlo nejvhodnější pojmout meditaci tak, jako bych tam byl. Lukáš to tak "lechtá po povrchu", ale možná tím chytlavěji to pak člověk vnímá v realitě dní tak nějak duchovníma očima. Pomáhá pochopit, že i umyté nádobí a pot na zádech jsou odleskem slávy Boží. Totiž, když všecky ty všednosti dělám s pohledem na nebe, má to charakter věčnosti. Tedy, není to vždy lehké, ale když si to člověk takto propojí, dá mu to sílu do těch chvil, kdy to takto nevidí. Nebo jen horko těžko. A teď k tomu hloučku kolem Petra. Úplně si představuju, jak se trmácím (zničenej ještě od včera) s motykou na pole a teď hlouček lidí a vousatej chlapík tam něco huláká. Ty jo, co je to?

Jako (trochu) znalý mladý žid jdu blíž a ptám se, co se to tady děje. Snažím se někoho oslovit, ale nikdo neodpovídá, všichni jak zkoprnělí, zaražení, nevím, jak to říct. A teď slyším, o co jde a není to pro mě tak úplně neznámá věc. "Nikdo jsme nic nepili, je ráno!" Pak cituje Joela, kterého znám zpaměti taky! A už se nehnu. Nějakej učitel? "Toho, kterého jste vy zabili!" A už mě má. To o tom Ježíši jede v každé dědině. Ale teprve teď mě to trefilo do palice. Nedutám. "BŮH HO VZKŘÍSIL!" Tak to je extrém na extrém. Mrazí mě, i když je pořádnej hic! A teď mě dorazí - cituje Davida a já už se odtud nechci hnout a hltám každé slovo. Na tom něco bude, mumlám si pro sebe.  Někdo v hloučku vedle mě se mě snaží oslovit, asi se i ptal, co se to tu děje. Ale já jsem totálně mimo. Ty slova mají moc. Navíc, ten chlápek to říká s nějakou autoritou či co. Jinak by mě to asi tak nebralo. Takových křiklounů tu totiž teď za Římanů je...

Takže to není jen tak samo sebou. Je to dokonce dost racionální záležitost. Zapadá to. A přitom mě mrazí. Takže se chytlo i srdce. Nechci, aby zůstalo jen u toho. Cítím, že něco se mění, že se to musí měnit. Jediné, na co se zmůžu je: "Co mám dělat?" 

Slovy nepopsatelné. Jako bych tam byl...