Stříhání

Mám rozstřihnutý malíček zamotaný nyní už ve zcela rudém kapesníku. Podrážky zabořeny v bahně. Zima a vlhko. Dolů ke kmínku, odstranit podrůstky, vyřezat mrtvé hlavičky a zase nahoru. Řez a omladit. Takový chirurgický zákrok. Staré pryč, dvouleté dřevo tam nechám. Jeden tažeň pro úrodu, jeden čípek s dvěma očky pro dřevo, jeden tažeň pro úrodu, jeden čípek pro dřevo, jeden... Vyruší mě křik bažanta. Rozednívá se, mlha ustupuje. Na oblohu vystupuje nádherný Boží dar, sluníčko. Je ticho, v dáli zvuk motorů aut. Ale jen potichounku.

Mě to baví. Vzpomenu na chvíle bloudění, na chvíle, kdy jsem vůbec nevěděl, co chci dělat. Teď už vím, co bych rád. Bude to těžké, ale cítím, že tam je mé místo. Uprostřed přírody, v srdci mé Moravy, ve vinici. Mezi lidmi, se kterými se setkám a kterým prodám víno, jež jsem tak úzkostlivě hýčkal ve sklepení. Tam je mé místo, poblíž rodiny, kolem mých blízkých, u mé ženy.To mi zapadá, cítím, že je to snad i Boží vůle. Budoucnost.

Ranní jinovatka kropí rukavici. Dolů pro podrůstky; nahoru: čípek, tažeň...

Vinice a víno má pro mne i obrovský rozměr duchovní. Tato tělesná práce v sobě nese hlubokou symboliku - a jako každá práce je modlitbou. Ale tato čímsi víc.

Dobrodružství, odříkání, námaha. A najednou člověk zjistí, že on zmůže jen část z celého díla. Jenom malinký kousíček. Přijdou kroupy, špačci, zloději, choroby...  Většinu toho musím nechat na Něm! Je to spolupráce krásná - i když náročná. Člověk se snaží - pak přijde neočekávaná událost a musím si s pokorou sednou na zadek a dívat se chvíli před sebe. Před sebe, zpátky to nejde.

Čípek tažeň, čípek, tažeň... Kolik je hodin? Tak jo, dám si kafe. Beru termosku. Je to pravda, já vlastně vrazím sazenici do země a pak se dívám, jak roste. Zázrak. Prostě ji přikryji hlínou a ona se zazelená! To mě fascinovalo odmalinka.

Půjdu, začíná se stmívat. Pokřižuji se. Tak jsme to spolu dnes zas pěkně zvládli. Děkuju Ti. Moc.