Z lásky k jaru

Je jaro. Ptáčci zpívají, sluníčko svítí, je to pohádka. Půda, která je místy pěkně proschlá, je již občas čechrána pluhy a rýči. Vrčí práškovací letadlo, a tak je zpěv ptactva chvíli přehlušen. Ale jen chvilinku. Vítr je teplejší, občasné vlahé kapky deště věští dobrou změnu. Protáhnu se a přimhouřenýma očima hledám v ostrém slunečním svitu uprostřed zářivého kotouče to, co mi tolik měsíců chybělo. Atmoféra jara je povzbudivá. Je to opravdu něco nového. Taková nová naděje spojená s krásnými vzpomínkami, kdy jsme jako malí vyběhli ven, vyváděli a křičeli a tak. Vrány a havrani vzali roha. A zase ten ptačí koncert. Vrků ku, ozývá se ono jarní, ranní, oblíbené. Děkuji Ti. Díky!

A hlavou se mi honí sny. Jaké to bude jednou, až... Až tak, jako kdysi já, vyběhnou moje děti, až budu s moji krásnou ženou obdivovat západ slunce na půdě našeho domu. Až ten náš malý hošík začne baštit písek tak, jako to dělávali jeho rodiče a jak mu budeme ve stopě rodičů našich jemně držet jeho tváře u sebe, vytahovat z papulky kamínky a broučky a vyděšeně sdělovat "to je bakany"...

Jo, a těším se na Velikonoce.

A teď už se musím jít učit...