Popeleční středa

Doba postní začíná

na hlavu popel si sypu

a v tichu probouzejícího se jara

dny počítám

tiše nohou v rozbředlém sněhu podupávám

mdlé slunce paprsky po bílém poli čmárá

Láska prosvítá skulinou u dveří

láska, jaro života, tak přijď jen přijď

vánek šeptá otevři

a možná bude těžké uvěřit

Tomu že je možné znovu začít žít

říct "promiň" a "dobrý, už nebolí"

slzami štěstí nechat se osvěžit

nestyď se za pláč a nehleď okolí

spíš zeptej se zda je to přebolí

když dusí city v sobě

když neznají vášně

když žijí jako mrtví v hrobě

bez citu bez slz bez hádek bez odpuštění

bez rozčílení bez empatie bez usmíření

beze srandy a bez deprese

jako suché stromy v lese

barevnou hru já chci hrát

zlobit se, zamračit a pak se zas smát

ta černobílá se mi hnusí

žít bez emocí to mne dusí

tak promiňte a odpusťte

že občas černá, že občas šedá

pak zase rudá

a pod bílou pokrývkou

 jak zjara hruda

na ni zlaté slunce kreslí teplo

a pod hroudou semínko

co loni kvetlo

a zelené lístečky vypučí

tak jako začít znovu...

nás ruce jen malinko zebou

a objímám vás v náručí

sypte si popel pokání

na hlavu se mnou