Doba postní začíná
na hlavu popel si sypu
a v tichu probouzejícího se jara
dny počítám
tiše nohou v rozbředlém sněhu podupávám
mdlé slunce paprsky po bílém poli čmárá
Láska prosvítá skulinou u dveří
láska, jaro života, tak přijď jen přijď
vánek šeptá otevři
a možná bude těžké uvěřit
Tomu že je možné znovu začít žít
říct "promiň" a "dobrý, už nebolí"
slzami štěstí nechat se osvěžit
nestyď se za pláč a nehleď okolí
spíš zeptej se zda je to přebolí
když dusí city v sobě
když neznají vášně
když žijí jako mrtví v hrobě
bez citu bez slz bez hádek bez odpuštění
bez rozčílení bez empatie bez usmíření
beze srandy a bez deprese
jako suché stromy v lese
barevnou hru já chci hrát
zlobit se, zamračit a pak se zas smát
ta černobílá se mi hnusí
žít bez emocí to mne dusí
tak promiňte a odpusťte
že občas černá, že občas šedá
pak zase rudá
a pod bílou pokrývkou
jak zjara hruda
na ni zlaté slunce kreslí teplo
a pod hroudou semínko
co loni kvetlo
a zelené lístečky vypučí
tak jako začít znovu...
nás ruce jen malinko zebou
a objímám vás v náručí
sypte si popel pokání
na hlavu se mnou
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.