Trpící nevěstka Kristova

Cože? Nevěstka? To se musel nějak spléct! To ne! Církev je přeci nevěsta Kristova a ne nevěstka!

Právě, nevěstka. Je to bohužel někdy tak. Již před dávnými časy teologové ukazovali na církev jako na nevěstu i nevěstku Kristovu. Studenti bohosloví na teologických fakultách čtou ve skriptech fundamentální teologie o nevěstce Kristově.

Proč to píšu? Prostě mi to nedá. Na jiném blogu bych toto určitě nepsal. Nechci totiž vydávat svou víru a církev, kterou mám rád, nebezpečí posměchu, absurdních argumentů a urážek. Nechci tyto řádky vydávat možnému nepochopení a zraněním na adresu církve, které by toto nepochopení mohlo způsobit. Mohu-li si vypůjčit slova mého oblíbence Tomáše Halíka, církev zraňuje a je zraňována. Ano, církev tvoříme my, lidé, představte si to! I v církvi jsou chybující lidé. Zní to jako klišé?? Jako fráze?

Jsem vděčný za to, že mne rodiče vychovali ve víře. My všichni jsme rádi, že se společně můžeme scházet ke společné oslavě a chvále Trojjediného Boha. Ale víme, že ne vždy je vše ideální. Vzpomeňme teror z historie církve, nemálo pedofilních kněží, na popírače holocaustu v řadách biskupů a mnohé další rány. A nemusíme chodit příliš daleko. Stačí zůstat u nás, v České republice. Boj o moc a rivalita mezi biskupy, přetvářka a arogance se nevyhnou spoustě kněží. Na Tebe se usmívá a za zády na Tebe sype hnůj. Ten má své oblíbence, ten se nemusí s tím a s tím. Nejhorší na tom je, že se od nikoho o svých chybách většinou nedozví. (Kdo by také napomínal /byť citlivě a s láskou/ své milované pastýře, služebníky našeho Pána, že ano. Navíc - kdo ví, co by následovalo za reakce?)

Nepíšu to proto, abych někoho soudil, já jsem také chybující, ale už konečně sundejme růžové brýle a falešné představy o dokonalé církvi. Církev tvoří lidé, nikoliv andělé! Přezujme botičky naivních představ. Podívejme se na církev kriticky, realisticky, nezapomínejme však věřit v její veliky a posvátný úkol, který jí svěřil Kristus, její hlava. Bůh nás právě tak miluje, že riskuje, "vydává se v nebezpečí zranění". On, Bůh, nejvýš dokonalý, důvěřuje nám, slabým a nedokonalým lidem!

Věřím v Boha, který byl raněn. Mám rád církev, moje církev je poseta ranami. Mnoho ran obdržela, mnoho ran však také rozdává.

Mám církev rád právě proto, že není dokonolá. Kdybych miloval církev bez chyb, byla by to nejspíš nějaká modloslužba, idolatrie a v okamžiku, kdy bych prozřel, tak bych asi od ní utíkal zhnusen velmi rychle pryč. Boží lásku si nezasloužíme ničím, tak jako si svaté přijímání nezasloužíme zpovědí, třebaže se to někomu může zdát. A právě proto si uvědomujeme i přes všechny bolesti a nedokonalosti, že smíme spoléhat na Boží milosrdenství, které je nezměrné. Bůh miluje svoji církev nekonečnou láskou.

Všichni míváme pochybnosti. Myslím, že bez pochybností a přemýšlení o věcech bychom zůstali jen "jakoževěřícími". Jako nějaký stroj. Z víry by se stal zvyk, kdy radši nic neřešíme. Nejvíce přece dokážeme zranit ty, které máme nejradši. A nejvíc zranění bolí od těch nejmilejších. A neplatí toto přece i o našem vztahu k církvi? Pokud přestaneme cítit bolest, tak jsme se stali asi anděly nebo něčím takovým. Nebo to bude spíše to druhé, znecitlivění...

Církev je nevěstou i nevěstkou Kristovou. Buďme rádi, že nejsme bohové, ikdyž si na to někdy v církvi hrajeme. Ti skvělí biskupové a borci faráři (netajím to, že mám taky takovéto své "borce" a "borky" :-) ) jsou taky jen lidé jako my.

Svěřme proto rány církve do ran Kristových a nezapomínejme na to, že církev putující je církev chybující.