Smrt napříč kulturami

_{Vkládám sem jeden svůj starší článeček. Právě jsem se vrátil z pohřbu paní sousedky, která odešla na věčnost ve věku nedožitých 90 let. Chtěl bych se s vámi podělit o některé moje myšlenky, ale taky mne zajímají ty vaše. Blogy a diskuse jsou přei od toho. :-) Myslím, že bychom se neměli bát hovořit i dětem o smrti. Nebát se je přivést na pohřeb, k rakvi. To vše však vyžaduje i cit a ohled k dítěti.}

Smrt. Krátké a možná vystižné slovo. Bojíme se smrti? Nejsme občas "kulturou smrti"? Je život po smrti? Je jisté, že tento pojem zanechá mnoho otazníků. Dokud nezemřeme, nejsme schopni s určitostí tvrdit, zda život po smrti je či nikoli. Můžeme však věřit. Avšak: jaký je dnes vztah ke smrti v naší moderní době?

Nějaký moudrý člověk kdysi řekl: "O kultuřě národa a civilizace vypovídá vztah ke smrti velmi mnoho." O smrti se často píše tady na blozích, avšak v běžném společenském diskurzu se toto téma téměř nevyskytuje. Proč? Je nabíledni, že se smrti svým způsobem bojíme. Ovšem. Zemře-li někdo blízký, je to obrovská bolestivá zkouška především pro pozůstalé. To jistě. Má cenu se dnes o smrti vůbec bavit?

Antický filosof Epikuros ze Samu kdysi řekl: "O smrt se není potřeba zajímat. Jsme-li tu my, není zde smrt. Až přijde smrt, nebudeme tu my." Jiný filosof, Edmund Husserl, napsal o mnoho staletí později: "Ti, které jsme milovali, vlastně neumírají. Stále cítíme, jak se nám dívají přes rameno, zda schvalují či neschvalují naše jednání." I toto jsou pohledy na smrt. Smrt, či spíše přechod z tohoto světa na "ten druhý", je obsažen v bohaté tradici všech světových nábožentví. Smrt zde neznamená konec. Při pohřebních obřadech v hinduismu je dán důraz na vyzdvižení duše, která se připravuje na příchod do nového těla: mrtvola je častokráte ponechána napospas dravcům. Křesťané věří, že Ježíš Kristus svoji vykupitelskou obětí na kříži všechny spasil, láskou přemohl smrt a člověk tak nezemře na věky. "Duch se vrátí k Bohu, který jej dal", čteme už ve Starém zákoně. Muslimové tělo zesnulého obřadně umyjí a co nejrychleji pohřbí.

Osobně se mi moc nezamlouvá kremace, tento způsob rozloučení se se zesnulým snad jistě ušetří peníze a možná zkrátí bolest. I toto je však o zvyku a není na tomto projevu poslední služby nic špatného. Dobrý zvyk je dle mne pohřbívat do země. Tělo patří k člověku, zesnulému tak prokážeme dobrou službu. Na druhou stranu se mi zdají zbytečné hromady věnců při křesťanských bohoslužbách. Ale toto všechno je určitá snaha prokázat zesnulému i jeho pozůstalým službu lásky.

Naše společnost se smrti bojí, o smrti nemluví a přece jí máme všude plno. Filmy, zprávy, to vše je plné krve a banalizace smrti člověka. Když se člověk hlouběji zamyslí, působí na něj otřesně "oslavy" halloweenu, který neotřele tyto chvilky skutečně zesměšňuje. Jak pěkně a posvátně vedle toho působí zadumaný svátek Všech věrných zemřelých! Jak na Vás působila výstava "Bodies"? Já ji považuji za další důkaz našeho vztahu ke smrti. Neradi o ní mluvíme, raději ji zesměšníme a více ji neřešíme. Vždyť jsme civilizací dobrého jídla, blahobytu a bezbolestného života, že ano...

Skutečně, o kultuře civilizace a národa vypovídá její vztah ke smrti mnoho.

_{Některé náměty čerpány z knihy: Prolínání světů; Halík, T.}