Když slova dochází...

Častokrát v životě přichází okamžiky, se kterými si nevíme rady. Jindy nám na cestu zasvítí obrovská záře. Jakoby z jiného světa. Životní láska, radost z toho, že lásku mohu přijímat i rozdávat. Pěkný vztah s bližními i běžné menší radosti života. Něco se podaří. Naše nejhlubší touhy po lásce a krásnu, po klidu, otázky po smyslu lidské existence nám dávají zakusit, že cíl po kterém toužíme, jednou nastane. A třeba už do našich životů zasahuje. Jsem věřící, věřím, že Bůh je a Bůh se dává lidem poznat. Zasahuje i do mého života. Vím, někteří se prohlašují za nevěřící. Ti v drtivé většině přesto věří, že něco nad námi je. Jsou totiž věci, které nejdou vysvětlit ani vědou a podobnými empiricky prokazatelnými poznatky. Hluboce si vážím si těch, kteří tyto si otázky kladou, těch, kteří se snaží nalézt pravý smysl žití. Na druhé straně nerozumím těm, kteří se prohlašují za velmi věřící a ve jménu Boha ničí lidské životy v autě plném výbušnin na tržištích Blízkého východu. Nerozumím těm, kteří káží o morálce a lásce v katolických kostelích, avšak ihned po skončení mše kují pikle s ostatními farníky proti těm "nevyhovujícím". Jsou okamžiky, kdy tak nějak cítíme, že to, co teď právě zakoušíme, není samo sebou. Že to štěstí si snad ani nijak nezasloužíme. A kde se to všechno bere? Je snad člověk takový "borec", že může říci, že si to sám vybojoval? Máme odvahu si tyto otázky pokládat? Jsme-li nevěřící, nečiníme tak z pouhého pohodlí? Nevidíme ve víře něco, z čeho jenom vybíráme to, co se nám hodí? Nehledáme příliš často chyby na věřících jen proto, abychom odehnali otázky, které se nám vkrádají do mysli a které jsou ne nepodobné otázkách věřících či alespoň hledajícího? A jsme-li věřící, nejsme až příliš jisti sami sebou, neustrnuli jsme na mrtvém bodě? Uvědomujeme si, že víra je o vztahu a sebedarování? Dokážeme být otevřeni ostatním? Nelámeme nad ostatními hůl?

Příliš blahobytu může škodit, protože tam, kde je blahobyt, se přestávají klást existenciální otázky, otázky o tom, co bude po tom. Člověk to prostě najednou jakoby nepotřebuje. Jeho duše je přehlušena okolním světem a bohatstvím. A občas se stane, že sytý hladovému nevěří. Někdo mne možná nazve přesládlým apoštolem, ale vězte, toto jsem si nevymyslel. Nechci odsuzovat, nicméně tato skutečnost je faktem a celospolečenským problémem novodobé Evropy. Jenže to by asi bylo na odbornější článek, ale k podobnému nejsem kompetentní, pro toto jsem ani tento příspěvek nepsal.

Občas cítím, že to tu není samo sebou. A že jsem věřící neznamená, že občas v jistém smyslu slova nepochybuji. Ovšem pak přichází chvíle, kdy vím, že to či ono není jen moje zásluha, že to není náhoda. Pak zbývá jen říci: Díky. Děkuji, moc.