O krizi, populismu a natažených ručičkách

Ve své nové knize hovoří Prof. Tomáš Halík o krizi jako o šanci. Tak naši šanci prosím využijme.

Chtěl bych se zamyslet nad některými věcmi, které se mohou stát šikmou plošinou, jejíž konec nedokážu dost dobře popsat. Je to jak problematika šířícího se vlivu islámu a našemu vztahu k nim, invaze čínské ekonomiky do rozhazovačné Evropy, ztráta křesťanské evropské identity a smyslu života bez Boha, zoufalý nedostatek pitné vody v rozvojových zemích, který je drastický, frustrující a o němž mnoho neslyšíme, a taky náš vztah k majteku a věcem, které nás obklopují.

Víte, včera schválili rozpočet. Štědrý rozpočet. Je možná chválihodné, že přidávají miliardy sociálním ústavům, učitelům, zemědělcům (mimochodem, těch pár korun se rozpustí v akciovkách a na potřebnějšího drobného rolníka zbyde jen a pouze tvrdá práce), ale nemůže se rozdávat tolik na dluh, který je obrovský... Ono to bez té tvrdé práce prostě nepůjde! Mnoho lidí si zvyklo na přepych a standart a tento stav se odráží i ve stavu veřejných financí. Nemůžeme opravdu takto rozhazovat na dluh! Nebylo by snad lepší rozpočtové provizorium než takové plýtvání? Nicméně tyto líbivé kroky jsou jen nutností pro zisk hlasů ve volbách, co si budeme povídat. Ale je to špatně pro občany této země. Je to špatně pro moji budoucí rodinu a naši generaci, která bude na podobné výstřelky muset vydělávat. Je to špatně pro Českou republiku.

Všichni pak natáhneme ručky, půjdeme do ulic. Pěkné. Přece když nemám peníze, tak pár roků nepůjdu na dovolenou do Tramtárie, ale rozbalíme stan někde na Šumavě u vody nebo si uděláme výlet do Jeseníků, nebudu kupovat děckám kraviny a omezíme sladkosti. A hotovo. Musíme začít každý u sebe. Stav veřejných financí je do jisté míry odrazem naší společnosti, nenadávejme proto jen na politiky. To je alibismus.

Stát se o nás postará? Že je to jeho povinnost? Ale kdeže! To vše platí z našich daní. Jenže je stále méně lidí, kteří na ty natažené ručičky jsou ochotni vydělávat. Snaživý živnostník je pro mnohé jakýsi podnikatel, co točí miliony a zatim je to člověk, který žije skromně, vymýšlí sám sobě i své rodině pracovní program a přitom je rád, že zaplatí školy, inkaso a jídlo právě své několikačlenné rodině. Těch lidí, kteří takto pracují a ještě se navíc třeba věnují nějaké jiné záslužné činnosti, je žalostně málo. Tak se dotáhne pracovní síla z východu a je to. Jenže ti se nám taky za chvíli znelíbí a bude tu další problém. A možná to nebude dlouho trvat. Nastoupili jsme na potápějící se Titanic, houslista hraje Blíž k Tobě, Bože můj, ale nám je to jakoby jedno...Je tedy důležité se nejen modlit za mír a za tento svět, což je vážně potřeba, je ale i důležité stavět se zodpovědně k sobě, k bližním, k dění v naší společnosti, k politice a k budoucnosti nás všech a žít Boží vůli ve svém normálním, zdánlivě prachobyčejném všedním životě.

Smiřme se třeba i s tím, že u doktora se platí, že se bude platit možná i toršku víc a poroste i spoluúčast za vážnější operace. Jinak to prostě nepůjde. Ono by se totiž mohlo stát, že si jednoho dne tu závažnou operaci bude muset pacient zaplatit sám. Stát se o nás nepostará, musíme se snažit především my sami. Příliš jsme si zvykli. Už to tak dál nepůjde. Jenže toto je stav myšlení společnosti, který se odráží nejen ve vztahu k politice a k vlastním písečku, ale potažmo i ve vztahu k ostatním lidem, k dobrovolnosti, k jinakosti a bude těžké tento stav změnit.

A ta krize, o které se pořád tak mluví a že nás tak trápí?

Ta teprve přijde.