Lístek lípy

Je pozdní odpoledne. Vystoupím z autobusu a kráčím si směrem k domovu. Hlavou se mi honí vzpomínky na jedno krásné setkání z dnešního dne. Bezděky utrhnu z jednoho stromu drobný lístek. Zkrátka jsem ho jen tak "náhodou" sejmul. Prohlížím si ho, chudáka, a říkám si: "Národní strom, lípa, hmmm. Zajímavej, takovej světle zelenej, takový srdíčko jakoby..no ba, lípa." Lípa. Hezký strom, teď v květnu plný života jasně září zelenou barvou. Krásné dílo Boží. Strom šumí, ptáčci jemně švitoří v jeho koruně. A strom šumí a šumí. Tiše šumí. "Tiše jako je občas tichý náš národ, že strome?" povzdechnu si. Ti, kteří by měli mluvit, ti, kteří mají co říct, mlčí. Jako ten strom. Pak mě napadá, že je to trošku takové podobenství, blíží se volby. A uvědomil jsem si, že někdy je potřeba, aby ten strom zažil pořádnou bouři a zmítal se ve větru, aby pak mohlo přijít období klidu a doba tichého šumění listoví.

Proč jsou ale tolik slyšet křičící extrémisti, komunisti, neonacisti, povaleči? Proč se stydí ozvat ti, kteří by se neměli stydět vyslovit svůj názor? Kamarádi, nebojme se a promluvme, když je potřeba! I když je to někdy těžké, vím.

Hledím stále na zelený lístek. Ještě jednou jsem se zamyslel. Řekl jsem si, že bych si mohl lístek naskenovat a dát ho sem na blog jen tak pro zpestření, když je lípa ten národní strom. Ale nakonec jsem si řekl, že tu radši místo toho  obrázku napíšu větičku navíc. Za volby se musíme modlit, to každopádně. A neztrácet naději. A hlavně, hlavně pojďme volit! Nemůžeme jen sedět a čekat, až nám ten národní strom někdo uřeže a všechno listí setřese. Je čas vstát a jít. Nebojme se projevit, nebojme se říci slušně svůj názor. Máme co říct!

Ostré sluníčko mi zasvítilo do očí. "Náhody nejsou," zamumlal jsem si polohlasem a nechal lístek dopadnout na vlhkou půdu mezi stébla trávy.

Nenechme svůj "lístek lípy" jen tak spadnout na zem, prosím!